Herecký portrét Ladislava Peška

Z bohatě vybavené tiskoviny vydané v Supraphonu v roce 1965 u příležitosti jmenování LADISLAVA PEŠKA (*4.10.1906 - †13.7.1986) národním umělcem vybíráme charakteristiky jednotlivých rolí uvedených na albu DV 15263, jež bylo přílohou této publikace a jež nyní vydáváme poprvé digitálně: … v Průchových Hrdinech okamžiku představuje Kašku nebo Mošnu. V prvém případě stačí hlas a v druhém nevadí hercův civil, v obou případech pak je výsledek tentýž: ten, kdo sleduje jeho výkon, má dojem, že vidí postavu v plném vybavení, s maskou a kostýmem, že vidí její podobu, její gesta, její mimiku. Jeho herecký projev je tak sytý, tak sugestivní, že všechno vnější, byť i bylo součástí, zdá se zbytečné a výsledný dojem není o nic chudší, je stejný, jako když jej sledujeme na scéně, na plátně, na obrazovce. Komediantský prvek vyrůstal s Peškem od jeho hereckých začátků....Peškův Polonius je především každým coulem dvořan, zdrženlivý a nenápadně obřadný, vymyká se tedy právě tak Poloniům stařecky žvanivým jako Poloniům směšným namyšlenou důstojností: není komický očividně ani bezděčně, jen zaujatému Hamletovi je terčem zlé ironie. Tento Polonius se nenaparuje domnělou moudrostí a důvtipem, své mnohomluvné názory podává s dvornou roztomilostí jíž podznívá lehounké zasmání, ale přitom všem je v tom naléhavost, doporučování, vnucování. Dokonalá studie!...Kolika odstíny zněla, skřeky a smíchy, výkřiky nejrůznějšího druhu a nejrozmanitější vzdechy a zvuky u otlemených úst Peškova Pseudola a kolik gestikulačních rysů tak výrazně nanášených vyvstávala před divákem postava, která z postoje na kresbě antické vázy ožívala a rozžívala se nejen každým výstupem, ale takřka každou větou! A než zas v závěru ustrnula, uchvátila svým lidským obsahem...Poprvé se Pešek objevil v úloze Chlestakova r. 1936...jeho Chlestakov nepostrádal zajímavosti, ale do gogolovské postavy měl daleko...Když se Ladislav Pešek vrátil k postavě Chlestakova po dvanácti letech, zavrhl všechno, čím dříve Chlestakova vybavil. Prošel už do herecké zralosti a ta mu nedovolovala nejít co nejhlouběji do nitra postavy...A jak jde děj, sílí každým okamžikem přesvědčení, že tento chlapík bez vindry v kapse, ale se sluhou po boku, má v sobě dispozice podvádět, mystifikovat, napalovat. V podstatě uťápnutý človíček, ale právě tím mocněji v něm bují touha hrát někoho, kým není, touha, která se projevuje velikášstvím, touha, která se naplňuje falešným oslňováním okolí...Radost z úspěchu Peškova Chlestakova strhává a on plave stále dokonaleji a směleji v moři hlouposti a špatnosti, které má kolem a publikum mu drží palce: jen víc, jen víc! Podvodníkem proti své vůli a z dopuštění jedinečné příležitosti, tak by se dal nazvat Chlestakov v podání Ladislava Peška...Karikatura a přitom přece lidský typ, tatrman a přece člověk - to je také Peškův doktor Cajus ze Shakespearovy veselohry o windsorských záletech otylého seladona Falstaffa.. Cajus, role, jejímž vyjadřovacím způsobem je buď komolivá hatmatilka anebo francouzština. Pešek karikuje, ale jako vždy s úžasnou mírou a s úžasným vkusem. Vychází z francouzského temperamentu, který přežene do zbrklosti, a vychází z francouzské zpěvnosti, která mu prozní všechnu řeč. Je z toho galimatyáš, jenže - a v tom je velký důkaz velkého umění Peškova! - kdo je svědkem, rozumí, i když z francouzštiny nezná vůbec nic!...Mezi zpívající figury peškovského repertoáru patří i Azdak, Brechtův kavkazský odrbanec... díky Peškovu umění stmelit slovní, zpěvní i pohybovou složku tak, aby mu vyšel věrohodný zarostlý Asiat...tato postava zůstavuje diváka v pocitu uspokojení s člověkem, jehož sehraná komedie přinesla vítězství spravedlivé věci....jeho třetí goldoniovská postava - patron Fortunato, jehož hlavním prostředkem jsou nejrůznější vady v řeči a který vynecháváním začátečních písmen jednotlivých slov si vytváří neodolatelnou zrůdnou hantýrku. Je to originálně vymyšleno a výtečně provedeno a co je na tom hodno největší pozornosti - že to nepůsobí jako samoúčelný fraškovitý prostředek sledující jediný cíl, rozesmát publikum, nýbrž že takto traktovaný Forutnato nepřestává být ani na okamžik zcela reálnou figurou. A jak zpívá! Parodují se tu manýry operních primadon až do selhání hlasu, ale všude se tu skví značka Ladislav Pešek, což je totožné s mírou, vkusem, vtipem...A konečně - tulák z čapkovské hmyzí feérie! Mluvívá se zpravidla o Peškově prosté lidskosti a ten tulák je dokladem výmluvným a nadevše průkazným. Tulák? Ne, především člověk! Člověk s filosofií lásky. A tu hlásanou lásku najednou poznává v nerušených podobách, ve hmyzím podobenství. Poznané podoby ho překvapují, pobuřují, rozbolestňují, z poznání vzchází hrůza a hnus, odpor a nenávist. Tolik sobectví jednotlivce, kasty, celku. Nejen láska, i nenávist, bezohlednost, nepřátelství! Tulák žasne nad poznáním, ale tím poznáním zároveň moudří, současně však jím i stárne a propadá smrti ve jménu neustálé obrody života. Proces poznání a moudření a stárnutí je spojen s údivem, pak s otřesem, potom s děsem, až vyúsťuje v moudré pochopení pravé podstaty toho, co se zve skutečností. Smrt je posledním poznáním života. A Ladislav Pešek to hraje s hlubokou lidskostí a přirozenou moudrostí a tuláka proměňuje v symbol lidského údělu... Vladimír Müler