Inscenace, které zaujaly (IV)

Komentář k původnímu albu (1 18 1477) z roku 1974: Nikolaj Vasiljevič Gogol žil v letech 1809 až 1852. Dětství strávil v romantickém prostředí rodného statku na Ukrajině a své první literární pokusy začal psát už na gymnasiu. Když mu bylo šestnáct, zemřel car Alexander a děkabristé se pokusili využít historické příležitosti: omezit samoděržaví ústavou. Jejich povstání však bylo krutě potlačené a nový car Mikuláš I. nastolil mnohaleté období útisku a zpátečnictví. Životy spisovatelů Gribojedova, Puškina, Lermontova, Gogola, Dostojevského a mnoha jiných jsou dokladem, jak každá samostatná myšlenka musela narazit na zeď tupé autority. O Mikulášovi I. se vypravuje, že dostal na stůl jakousi úřední zprávu náhodou končící slovem pokrok. Připsal k ní: "Pokrok? Jaký pokrok? Vymýtit toto slovo z úředního jazyka." A přesto spisovatel a filosof A. I. Gercen o této době řekl, že "navenek se otročilo, ale uvnitř se lidé osvobozovali". S myšlenkami děkabristického povstání byla tak či onak spjata celá literární generace; vznikl literární proud, který chtěl být analyzujícím, ale velmi rychle byl nazván obviňujícím. A do něho se zařadil i Gogol. Jeho dvě hry (Ženitba a Revizor), jak poznamenal Bohumil Mathesius, vlastně nemají hrdinu - jsou to pohledy do celé společnosti a jejího způsobu života. Revizor vznikl v roce 1836 a vzbudil takové pozdvižení, že autor raději opustil Rusko a řadu příštích let prožil v cizině. Věc však měla pikantní pozadí: provozování Revizora povolil sám car a pochopil ho tak málo, že se při představení smál, až slzel... Po Revizorovi se Gogol pustil do práce na svém vrcholném díle, na románu Mrtvé duše. Uveřejnil ho v roce 1842 a - opět dle Gercena - "otřásl celým Ruskem". Ale tíha doby nakonec umělce přece jenom zlomila. V roce 1847 uveřejnil výbor ze svých dopisů, kde pod vlivem slavjanofilství a pasivního náboženství obhajoval starý řád a dokonce omlouval nelidské nevolnictví. Nakonec však i svým pádem dal podnět k události, která byla pro duchovní vývoj Ruska neobyčejně podnětná. Na výbor z korespondence odpověděl Bělinskij - žil tou dobou také v zahraničí - slavným "Listem Gogolovi". "List" se šířil v opisech po celém Rusku, vzdělaní lidé se mu učili zpaměti, Dostojevskij a Petraševskij šli za jeho předčítání na Sibiř - ale stal se živým programem pokrokového Ruska. Johann Wolfgang Goethe se narodil 1749 jako syn frankfurtského měšťana a zemřel 1832 jako výmarský dvořan a - po obrovskou část vzdělané Evropy - jako vladař tehdejšího literárního Olympu. Engels vystihl, jak se celý jeho život i myšlení pohybuje mezi těmito dvěma póly: "Neustále v něm bojuje geniální básník, jemuž se hnusí ubohost prostředí, s obezřetným synáčkem frankfurtského radního, respektive výmarským tajným radou, který se cítí nucen uzavřít s touto ubohostí příměří a zvyknout si na ni. A tak je Goethe hned obrovský, hned maličký..." Ale právě tak, jako jeho život byl věrným odrazem doby vzestupu měšťáctva až k osvobozující francouzské revoluci (Goethe ji přivítal slovy: "Z tohoto místa a od tohoto dne začíná nová epocha lidských dějin"), čerpal i jeho způsob myšlení přímo nenasytně z nových myšlenkových proudů, především z obrovského rozvoje všeobecného vzdělání a z rozkvětu přírodních věd, jímž se za jeho života otevřely nedozírné perspektivy. Závrať z vědění, z moci, která je s ním spojena, z mravní odpovědnosti, kterou s sebou přináší (jak aktuální myšlenka právě v našem atomovém věku!), přerod člověka vědoucího v člověka jednajícího - to jsou otázky, které přiměly básníka blížícího se už šedesátce, sáhnout postavě německého učence a dobrodruha z počátku šestnáctého století a postavit ji do středu svého největšího díla. Dramatické napětí "faustovské" otázky objevila literatura už dávno předtím; Fausta učinil hrdinou svého dramatu Shakespearův současník Christopher Marlowe, psali o něm Lessisng, Lenau, v nové době Thomas Mann, a svědectvím o tom, jak živelně naléhavé je Faustovo drama, jsou i nesčíslná zpracování jeho osudu v lidových knížkách a hrách. Velikost a jedinečnost Goethova dramatu spočívá však především v tom, že je filosofickou otázkou položenou společností v době, kdy opojena vítězným optimismem stanula na prahu éry, jejíž stíny ještě nedovedla předvídat. Moliere, vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin (1622-1673), žil za vlády Ludvíka XIV., dokonce u jeho dvora, v době, kdy ve Francii dosáhl feudalismus vrcholu stability a země se stala nejmocnějším a nejblahobytnějším evropským státem. Alespoň na povrchu - protože ve světě ducha a myšlení už dávno existovaly proudy, které neměly se středověkým myšlením nic společného, které ukazovaly dopředu do doby, jež se teprve měla zrodit. Na Moliera měl vliv zvláště jeden z těchto myslitelů, Pierre Gassendi, matematik, fyzik a filosof, který jako jeden z prvních postavil proti středověkému podžizování se autoritám nárok zdravého lidského rozumu, nárok na to, aby člověk svým rozumem sám poznával a odpovědně rozhodoval, co je pravda. Byl to spíš duch Gassendiho filosofie než jeho přesné myšlenky, co Moliere přenesl do svých komedií, čemu dal umělecký výraz, ale udělal to geniálně. Samostatnému rozumu, jak se říká, "nic není svaté", a tak se mu přímo nabízela látka o "znesvěcení svatého", antická látka o mykénském králi Amfitryenovi. V původní podobě v té pověsti asi nic rouhavého nebylo; byla prostě příběhem o narození Herakla, Amfitryon se provinil vraždou, musel utéci do Théb, Zeus vzal na sebe jeho podobu, oklamal jeho manželku Alkménu a zplodil s ní slavného reka. My však tuto pověst známe teprve z latinského zpracování římského autora komedií Tita Maccia Plauta (asi 151-184 př. n. l.). Už jeho na ní víc než původní patos upoutala zcela nebožská a pikantně erotická choulostivost situace. V této podobě se příběh o Amfitryonovi stal jednou z nejoblíbenějších látek evropského divadla a byl nesčíslněkrát zpracován starými i novějšími autory. Kromě Plauta a Moliera vzpomeňmě alespoň Kleista, Giraudouxe a z našich autorů O. Fischera; o Amfitryonovi existují opery, operety a nejméně jeden film. Je to zábavný příběh, tak zábavný, že nejeden divák si možná ani neuvědomí to podstatné: jak je osvobozující, když na něco, co generace pokládaly za nedotknutelné a svaté, pohlédneme nezaujatým pohledem prostého lidského zdravého rozumu. Jarmila Bílková