Milovat znamená žít

Z komentáře Vladimíra Justla k původnímu LP albu 1118 2496 "Milovat znamená žít. Povídky Maxima Gorkého" vydaného v roce 1979 v Supraphonu a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: Slovníkové heslo říká: MAXIM GORKIJ (1868-1936), prozaik i dramatik, čelný představitel předrevoluční realistické literatury, literární mluvčí světového proletariátu, po Říjnové revoluci přední organizátor sovětského literárního života, zakladatel socialistického realismu a jecen z prvních klasiků sovětské literatury. Dramatik Gorkij má na českém jevišti bohatou tradici. Stačí připomenout hlavní tituly jeho her: Měšťáci, Na dně, Letní hosté, Děti slunce, Barbaři, Nepřátelé, Jegor Bulyčov, Dostigajev a ti druzí, Vassa Zeleznovová. Ostrý smysl pro dramatičnost nezapře ani ve své próze, jak v románech, tak v povídkách. Stejně jako vyhraněný třídní pohled, smysl pro obnažení reality a vůli po revoluční přeměně společnosti....Toužili jsme uvést ve Viole Gorkého, a tak jsme se obrátili, jak pochopitelné vzhledem k typu scény a její dramaturgie, k jeho povídkám. K jeho "drsným láskám", k osudům žen, v nichž mistrovství Gorkého dosáho vzácné syntézy: ideologická naléhavost vyrůstá z analýzy předrevoluční ruské společnosti, z víry v nevyčerpatelné možnosti života, z aktivní touhy změnit daný stav, z potřeby naplnit život vším, co patří k jeho vznešenosti i kráse... Slovníkové heslo říká: MAXIM GORKIJ (1868-1936), prozaik i dramatik, čelný představitel předrevoluční realistické literatury, literární mluvčí světového proletariátu, po Říjnové revoluci přední organizátor sovětského literárního života, zakladatel socialistického realismu a jeden z prvních klasiků sovětské literatury. Dramatik Gorkij má na českém jevišti bohatou tradici. Stačí připomenout hlavní tituly jeho her: Měšťáci, Na dně, Letní hosté, Děti slunce, Barbaři, Nepřátelé, Jegor Bulyčov, Dostigajev a ti druzí, Vassa Železnovová. Ostrý smysl pro dramatičnost nezapře ani ve své próze, jak v románech, tak v povídkách. Stejně jako vyhraněný třídní pohled, smysl pro obnažení reality a vůli po revoluční přeměně společnosti....Toužili jsme uvést ve Viole Gorkého, a tak jsme se obrátili, jak pochopitelné vzhledem k typu scény a její dramaturgie, k jeho povídkám. K jeho "drsným láskám", k osudům žen, v nichž mistrovství Gorkého dosáhlo vzácné syntézy: ideologická naléhavost vyrůstá z analýzy předrevoluční ruské společnosti, z víry v nevyčerpatelné možnosti života, z aktivní touhy změnit daný stav, z potřeby naplnit život vším, co patří k jeho vznešenosti i kráse…Kromě této povídky (Žena, 1913) jsme do pořadu nazvaného výmluvně „Milovat znamená žít“ zařadili ještě dvě prózy o osudech žen, povídky „Z dlouhé chvíle (1989) a Psoty lopoty (1917). A právě tyto dva příběhy jsou na této gramofonové desce. Jejich drsný realismus a zároveň křehká citovost ukazují ve zkratce samu podstatu Gorkého uměleckého typu…Gorkého povídky jsou sugestivní, dramatické, jeho postavy jsou plastické, jejich četba burcuje čtenářovu citovost, provokuje jeho fantazii, zatáhne do přesně zachycené atmosféry děje, činí ho spoluúčastným na osudech z masa a krve. I to umožňuje dát jim srdce i hlas, rozeznít je niterným rejstříkem tohoto nejdokonalejšího nástroje lidsého srozumění…