Modlitba za Owena Meanyho

„Za víru, kterou v sobě mám, vděčím Owenu Meanymu, svému kamarádovi z dětství…“ Každodenní vzpomínka na něj je způsob, jak přežít smůle navzdory. Životní poustevník John Wheelwright odříkává barvitou litanii za spolužáka, jenž mu byl v telecích letech rádcem, vzorem neokázalých ctností a hlavně nerozlučným parťákem, tolikrát zasahujícím do jeho příběhu i do událostí v rodném Gravesendu. Sami posuďte, jaké ohromné věci v zastydlém novoanglickém maloměstě v 50. letech vykonal podměrečný mesiáš Owen Meany. Ačkoli strašidelně piští a v psaných debatách se prosazuje zásadně velkými písmeny, vyplatí se ho nepřeslechnout. Nejenže vyslovuje to, čeho se pokrytecká Amerika ještě dlouho neodváží, ale především se neptá, co může vlast udělat pro něj, nýbrž co on může udělat pro ni… Rozevlátě moderní, a přesto strhující paralela s mučednickým životem a odkazem Ježíše Krista stojí na vrcholu díla Johna Irvinga. S radostí z vyprávění, v jehož živelnosti si nijak nezadá s milovaným Dickensem, líčí autor přátelství až za hrob. Nikdo nejsme ostrov, musíme se k sobě přimknout a v éře pokrytců věřit pouze v to, co má smysl. Ve „sladkých“ 60. letech, jejichž myšlenky umrtvila válka ve Vietnamu, se to koneckonců ukáže v plné nahotě. „Nevšední zjevení v poněkud vyšeptalé próze konce 20. století. Odvážné, jemnocitné a tak zušlechťující, až se čtenáři ani nechce zpátky do reality.“ – Stephen King, The Washington Post. „Tahle modlitba rozlišuje mezi vštípenou vírou a tím, v co bychom měli věřit doopravdy. Owen chápe sebe sama jako nástroj boží a ví, co ho nemine – jako by s námi celý život pobýval jen kvůli oné poslední chvíli.“ – The Guardian. „Spisovatelův mistrovský kousek předkládá nespoutaného proroka, bojovnou zápletku a ústřední myšlenku, kterou se věru nevyplatí brát na lehkou váhu.“ – Time. „Sentiment přiznává autor bez vytáček a zůstává v něm až dojemně ryzí. Něco takového ovládali pouze velikáni 19. století. Posouzeno tedy jejich starosvětským jazykem: Irving popsal šlechetné naděje hrdinů s nezměrnou odolností, div nám z toho neběhá mráz po zádech.“ – The New York Times Book Review. „Hádal se s námi, ale nikdy na nás nežaloval. Nikdy nesvaloval odpovědnost na nás. Owen nebyl krysa. Vyrovnal řadě hrdinů z Bible a byl nám živým příkladem mučedníka. Jak jsem mohl vědět, že je hrdina? (…) Nevypadal lidsky. Postavu měl jako dítě, ale jeho pohyby byly povážlivě dospělé; a jeho vystupování na jevišti bylo víc než „dospělé“ – bylo nadpřirozené. Za všechno mohl pochopitelně jeho hlas. I kdyby volal ‚KONEC SVĚTA SE BLÍŽÍ!‘, stejně by se publikum sesypalo smíchy. – ukázka z textu.