Návštěvní den 2

V roce 1967 jsme přešli s Jiřím Grossmannem z divadelního klubu Olympik a z divadélka Sluníčko na Příkopech do Semaforu. Pozvali nás tam. Prostě si pro nás do Sluníčka přišli. A my jsme nabídku přijali. Jednak jsme Semafor velice uznávali, a pak také proto, že zprofesionalizovat klub Olympik v době socialismu bylo vlastně nemožné. Nejprve jsme hráli Besídku zvláštní školy. Hráli jsme ji i třicetkrát měsíčně, protože pan Suchý byl tuším v Anglii a pan Šlitr v Kanadě. Nám to nevadilo, nás hrát bavilo. Ale diváci čekali, s čím přijdeme dále. Nabídli jsme jim Návštěvní dny. Večery našich dialogů, povídek, písní a hlavně nevázané legrace, večery neuvěřitelného kontaktu s hledištěm. Byli jsme mladí, neopotřebovaní a kolikrát jsme ani nevěděli, kdy přestat. Některá představení trvala i tři a půl hodiny. Dle divadelních zákonů to byla jistě chyba, ale my jsme se bavili a diváci také. Když na to vzpomínám, musím se usmívat, ty večery jsou sice pryč, ale pocit štěstí z nich mi stejně nikdo nevezme. Něco z Návštěvních dnů je naštěstí zvukově zachyceno. Bolševici do toho sice stříhali, ale to nám jenom dokazovalo, že jim vadíme. A o to nám šlo také. Některé věci jsou původní nahrávky přímo z divadla. Ale co to budu rozbírat - vy si pustíte desku a poznáte sami, kam nůžky režimu nedosáhly. Váš Miloslav Šimek