Nikdo nás nečekal

Autobiografie akademické malířky, přeživší holocaustu, Helgy Hoškové-Weissové je vpravdě fascinující čtení. Vzpomíná na své idylické dětství v předválečné Praze, na své rodiče, prarodiče a širší rodinu. Vypráví příběhy těch, kteří se již nikdy nevrátili z nacistických táborů a pochodů smrti. Kteří, stejně jako její tatínek, zahynuli neznámo kde.

K válce samotné se vrací jen okrajově, celý svůj příběh vypověděla v knize Deník 1938–1945, který byl přeložen do mnoha světových jazyků a stal se součástí učebnic historie. Pro naše poznání poválečných osudů přeživších je klíčová druhá část knihy. Paní Hošková-Weissová se v ní vrací do období návratu. Do poválečné Prahy, ve které na ní a její maminku nikdo nečekal. Píše o lidech, kteří jim pomohli, ale i o těch, kteří se k nim obrátili zády. Popisuje atmosféru v poválečném Československu, údiv sousedů z jejich návratu a nepochopení jejich příběhu, toho, čím prošly. Provádí čtenáře svým poválečným životem, studiem dvou středních škol a školy vysoké, vzpomíná na své ideály a snahu začlenit se plnohodnotně do společnosti, která ji ale odmítá. Po překonání největších těžkostí ale dostuduje, vdá se, porodí děti. Cele se ponoří do malování, vyrovnává se s traumatem holocaustu vlastní tvorbou. Po roce 1989 spoluzakládá Terezínskou iniciativu, cestuje po světě, přednáší.

To bylo před válkou, to bylo po válce. Mezitím byl holocaust. První a určující věta knihy Nikdo nás nečekal. Je těžké mluvit o tom, co zažila, čím musela projít, aby se vrátila a vydala svědectví o době, která se již nikdy nesmí vrátit. Ale přežila. A pro své děti, vnuky, pravnuky a všechny ty, kdo chtějí naslouchat, teď vypráví svůj příběh.