Patagonský zajíc

Virtuózní memoárová próza Patagonský zajíc (ve francouzském originále poprvé vyšla v roce 2009) přináší působivé několikanásobné vyznání Clauda Lanzmanna: deník o jeho citovém životě, zápisky z cest, shrnutí osobních válečných zkušeností i vyprávění o francouzském intelektuálním světě druhé poloviny 20. století. Kniha, v níž se tento filmař projevuje také jako svébytný spisovatel a myslitel, je sumou člověka hledajícího existenciální dobrodružství a hluboce oddaného tématům, za která bojoval. Lanzmann se v ní prezentuje i v nečekaných podobách. Jako mladičký nespoutaný odbojář, vášnivý student a milovník, intelektuál, odvážný reportér z východního Berlína nebo jako člen delegace, jež navštívila Čínu a Severní Koreu. A především coby člověk určující myšlenkové směry své doby – jako přispěvatel měsíčníku Les Temps modernes, aktivní účastník i podporovatel alžírského osvobozeneckého hnutí, kronikář mladého státu Izrael. A konečně jako autor svého životního díla o genocidě Židů: filmu Šoa. Okolnostem dvanáctiletého natáčení tohoto dokumentu věnoval závěrečnou část knihy, která je rozsáhlým svědectvím o jeho vytrvalosti při hledání pravdy a o snaze zachovat paměť lidstva.

Lanzmannův život jako by od mládí definovalo vědomí smrti a konečnosti lidského života, on sám však život vášnivě miloval a žil s intenzitou, jež vyráží dech. Urputnost a odvaha jej přivedly do mnoha nebezpečných situací, do blízkosti státníků, filozofů i filmových hvězd, se kterými jednal se stejnou brilantností, s jakou dokázal ve filmu Šoa vyzpovídat oběti i vrahy. Klíčové okamžiky moderních dějin v textu střídají půvabné historky plné paradoxů, jež leckdy osvětlí povahu totalitních režimů nebo zásadních historických zvratů lépe než učebnice dějepisu, vše je tu navíc podáno s nezaměnitelným šarmem. Deník Le Monde označil vydání Lanzmannových pamětí za „historickou událost“, v Německu získala v roce 2010 výroční WELT-Literaturpreis. V roce 2025 uplynulo sto let od Lanzmannova narození a čtyřicet let od premiéry filmu Šoa.

Světoznámý francouzský publicista, dokumentarista a režisér Claude Lanzmann (1925–2018) přišel na svět v Bois-Colombes u Paříže, kde už v dětství a mládí poznal maloměstský antisemitismus coby průvodní jev všedního života. Když pak němečtí okupanti a vichistická vláda začali francouzské Židy pronásledovat, uprchl jeho otec i se třemi dětmi na venkov, avšak nejstarší syn Claude nemínil dění jen přihlížet. V šestnácti vstoupil se zbraní v ruce do řad odboje v kraji Auvergne. Po osvobození chtěl žít co nejintenzivněji a odvážně se vrhal do extrémních situací: byl pilotem, potápěčem i horolezcem a zároveň se bez ohledu na následky vyjadřoval k politickému dění. Jako blízký spolupracovník a souputník Jeana-Paula Sartra a ­Simone de Beauvoirové přispíval do společensko-kulturní revue Les Temps modernes, od roku 1986 až do své smrti byl jejím šéfredaktorem. Na vzrůstající antisionistické a antisemitské nálady v západní Evropě reagoval v roce 1972 filmem Pourquoi Israël (Proč Izrael). Nejslavnějším z jeho deseti snímků je Šoa (1985, česky knižně poprvé 1991, PROSTOR 2011), devítiapůlhodinová obrazová výpověď o vyhlazování evropských Židů za druhé světové války. Roku 1986 Lanzmann za tento snímek získal sošku Césara, nejvyšší francouzské filmové ocenění. V roce 2011 obdržel Řád čestné legie.