Povídky Šimka a Grossmanna

Původní LP album 1218 0434 "Povídky Šimka a Grossmanna" vydal Supraphon v roce 1978 - některé písně a povídky již digitálně vyšly na různých CD albech, ale LP v původní podobě a sestavě vychází poprvé i s původním komentářem Miloslava Šimka: Dobrý den, vážená přátelé! Upřímně Vás vítám nad deskou povídek Šimka a Grossmanna, které jsme s Jirkou Grossmannem psali nejprve pro klub Olympik ve Spálené ulici, a později pak pro divadlo Semafor. Nejvíce jsme jich četli v Návštěvních dnech, což byly zprvu vlastně literárně hudební večery. Dobře je pamatují i písničkáři Mirek Paleček a Michael Janík, kteří v těchto pořadech vystupovali jako hosté. Proto jsem je pozval i na veřejnou nahrávku této desky, aby nám atmosféru někdejších Návštěvních dnů alespoň trochu přiblížili. A nyní mi dovolte několik slov k povídkám, zejména k těm, které na desce předčítám. Jejich psaní bylo jistě ovlivněno i tím, že já jsem nějakou dobu učil a Jirka se asi dvakrát přišel podívat do mých hodin, převlečen za inspektora. Když jsem začal učit na devítileté střední škole v Praze Střešovicích, byla mi svěřena kromě jiných předmětů i výuka hudební výchovy. Kdo mě slyšel zpívat, ví, že to byl zločin spáchaný na mně i dětech. Když se to Jirka dozvěděl, smál se – podle mě až zbytečně dlouho a nahlas. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Díky tomu, že jsem vyučoval hudební výchově, vznikla povídka „Výchovný koncert“. Jinou událost školního života, na kterou jistě nelze zapomenout a na kterou jsme pochopitelně nezapomněli ani my s Jirkou, je bezesporu branné cvičení, jak se ostatně jmenuje i další příběh. Jednou, když Jirka ležel v nemocnici na Karlově náměstí – to už na něj útočila nemoc – jsme v pokojíku, který nám vyhradil pan primář, sepsali povídku „Jak jsem onemocněl“. Na ní je vidět Jirkův obrovský elán. Moc jsem to u něho obdivoval, ani v době nemoci neztrácel smysl pro humor. Jednou z našich nejpopulárnějších povídek v době, kdy jsme ještě hráli v klubu Olympik, byla povídka nazvaná „Můj první mejdan“. Museli jsme ji číst, kdekoliv jsme se objevili, diváci si nám o ni psali, sami si ji opisovali. Po letech na ni vzpomínal jeden mladík na jakési besedě a ptal se nás, jestli také někdy popíšeme studentský večírek. A my tenkrát slíbili, že se o to pokusíme. „Maturitní večírek“ patří mezi poslední povídky, které jsme s Jiřím Grossmannem napsali. A jestliže na této desce je na konci zařazena naopak jedna z našich prvních povídek „Quido shání nevěstu“, je to proto, že na počátky své spolupráce s Jirkou vzpomínám snad nejraději. Byli jsme bezesporu ovlivněni němými groteskami, které jsme milovali a ochotně chodili všude tam, kde se zrovna promítaly. Proto i v „Quidovi“ do sebe lidi hodně strkají, ba i házejí po sobě šlehačkou. Váš Miloslav Šimek