Ptáci v orchestřišti

Jakuba Kostelníka jsem poprvé viděl na čtvrtečním večeru poezie a hudby v bytě Otakara Blahy, kam jsem byl nečekaně pozván před dvěma lety na Dušičky. Zpíval tu tehdy písně Bulata Okudžavy a Vladimíra Vysockého a doprovázel se na starou kytaru. „Paká zemljá iščo vértitsja…“ Nebylo možné si nevšimnout zvláštního souladu mezi tím, kdo zpívá, co zpívá, jak to zpívá, hrou a nástrojem. Vše mělo do sebe cosi roztřepeného, zemitého, nervního, naléhavého a nespolečenského. Z přednesu čišel přetlak jako z Šatova, který se ocitl v salonu Varvary Petrovny jako pták v orchestřišti a teď neví kam s očima, a tak žmoulá svou čepici až do chvíle, kdy prudce vstane a ztrestá Stavrogina fackou za jeho pýchu. To ale není urážka ani výzva, ale odčinění a usmíření. – „Kdo má duši, odpouští.“ – A podobně si představuji, že jako Šatov, nazloben více na sebe než na ostatní, odchází i Jakub Kostelník nejraději kamsi do deště a spěchá se skloněnou hlavou do lesa, kde ohledává jámy po kořenech vyvrácených stromů, počítá letokruhy a listy na holých větvích, čte znamení v kůře a uvažuje o zemi a o kalužích, které viděl cestou. „Zem ztracených stromů“ by totiž byla zemí bez upomínek a bez paměti, kdežto když „Ztrácíme se v lese (…) Zachraňujeme se.“ Alespoň toto jsem vyčetl z básní, které mám nyní před sebou. Jeho prvotina přichází po překladech Lermontova, Gippiusové a Celana. Je ve svém hledání výrazu téměř nesourodá, jak prvotiny bývají. Připomene místy Reynka (Sváteční sníh), Morgensternova rošťáctví (Óda na lunu), Bašóova neosobní uhranutí (Cestou) i přímočaře pointované popěvky à la Heine. A nad tím a mezi tím nemálo čistých veršů, které mají moc rozehřívat, co ustydlo, a hojit dávný strach, dnešní zlost i příští bolest.

Petr Osolsobě