Svět na druhý nádech

Říkal jsem lidem z té ulice Neviditelní. Dokázali splynout s pozadím i uprostřed prázdného náměstí. V jednom okamžiku odpovídat na otázku a v druhém být tazatelem zapomenuti. Žili stranou světa, vedle nás.
Potom se ale stalo něco, co tu přezdívku naplnilo.Opravdu zmizeli, jejich zvláštní ztracená ulice byla náhle prázdná. Odešli sami nebo byli uneseni? Je něco takového ve střední Evropě, na začátku jedenadvacátého století, vůbec možné? Dostihla je vlastní minulost, nebo naše současnost? Neměl jsem sebemenší tušení. Prostě byli pryč.
Něco po nich ale přece jen zůstalo. Vlastně někdo.
A taky já, který se rozhodl záhadu Neviditelných vyřešit.
Protože někdy se takové věci zkrátka udělat musí. I když se vám nechce.