Vzpomínky z podhradí

Již jako student gymnázia pojal Zbyněk Honzal úmysl zaznamenávat ve svém „válečném deníku“ události ze smutných let Mnichova a let okupace. Rozhodně se nestal „válečným dopisovatelem“ v běžném slova smyslu. Uniformu sice jeden čas nosil, byl to však mundur tzv. Technische Nothilfe, do něhož byl po maturitě na soběslavském gymnáziu (jako většina jeho kolegů) násilně oblečen a poslán k odklízení sutin po náletech a k stavbě tunelů. Nic se Zbyňku Honzalovi nepříčilo víc než podílet se na jakémkoli násilí.
    Jeho „válečný deník“ – logicky vzato – musel být ukončen skončením 2. světové války. Zbyněk Honzal se však znovu chopil pera a pokračoval ve svých zápiscích a glosách o dění ve světě i v církvi. A činí tak dodnes. Jeho dílo se rozrostlo do desítek svazků. Je doplňováno fotografiemi, výstřižky z časopisů a výtvarným komentářem.
    Nelze ovšem zamlčet jeho hlavní povolání. Jako student byl zcela zaujat Ježíšovým povoláním k následování. Po skončení války se přihlásil k studiu bohosloví na Komenského evangelické fakultě v Praze. Po absolutoriu byl ordinován k službě kazatele v Českobratrské církvi evangelické. Přijal pozvání k duchovenské službě ve sboru v Letohradě (1951–1966) a Jindřichově Hradci (1966–1987). Poslední údobí svého života tráví se svou manželkou Věrou ve Strmilově na odpočinku. Ale ani zde neodpočívá: studuje, kreslí, maluje, zpívá v tamním pěveckém sboru. Z bohatých zdrojů evangelia rozdává všem unaveným a žíznivým poutníkům naději v Kristu ukřižovaném a zmrtvýchvstalém.
    Útlý svazeček „vzpomínek z podhradí“, který čtenář dostává nyní do rukou, nebyl psán – jak autor sám uvádí – s úmyslem zveřejnění. Vychází na popud nejbližších přátel a příznivců. Zbyněk Honzal (*17. 2. 1925) se v něm vyznává ze své lásky k rodnému Slovensku, z krásy jeho krajiny i z lásky k tamnímu lidu. Organickým doplňkem tohoto vyprávění jsou i jeho vlastní půvabné perokresby z míst jemu tak blízkých.
    Vzpomínky vycházejí k autorovým osmdesátinám.
    Pravdomil Brchaň